Můj ostřejší zrak vnikal víc a spíše
do paprsků tak vznešeného světla,
jež pravda v sobě, pravdu kolem dýše…..

Ó světlo nejvyšší, nad pochopení
se lidí pnoucí, mojí duši vroucí
vrať něco aspoň toho ze zjevení!

….

Ve hloubi jeho zřím, jak proplítá se
do jedné knihy láskou spjato, světem
co rozptýleno v prostoru a čase;
A podstať, příslušnost, jich poměr letem
zde spojeno vše v takou harmonii,
že slabé světlo jest, co dím svým retem.
Tvar uzlu základní, jenž zde se svíjí,
mním, že jsem viděl, neb při této zvěsti
mně srdce vlny v plesu bouřněj’ bijí.

….

Tak v patření v hloub duše má se bere
a zírá pevná, klidná, pozorlivá,
vždy k zření rodí se v ní žáry steré.

….

Tu síla skvělé obraznosti splála;
neb jako kolo v stejném ruchu vezdy
již touhu a mé chtění Láska hnala,
Jež u vír žene slunce a vše hvězdy.