27.124
Když přeběhli jsme schodiště jak skokem
a ocitli se, kde vrch už výše neční,
pohlédl Vergil ke mně bdělým okem
127
a náhle řekl: „Syn můj, žár věčný
i časný viděls, dospěv až v ty kraje,
kde míti lze můj průvod za zbytečný.
130
Já ved tě, důvtipem si pomáhaje.
Teď za vůdce svou vůli můžeš vzíti;
sráznost i těstnost cesty zdolána je.
133
Tam slunce viz, jež do čela ti svítí,
viz. trávu, keře, býlí s krásným stvolem,
viz zemi, která rodí vše to kvítí.
136
Než přijdou oči krásné, jež svým bolem
mne pohnuly jit k tobě v místo stmělé,
zde poseď nebo procházej se kolem.
139
Nečekj slov a pokynů mých déle:
svobodnou, zdravou dostals vůli z nebe,
a chyba nehovět jí. Na tvém čele
já korunou i mitrou věnčím tebe!“
