27.1
Jako když prvé paprsky své nechá
tam padat, kde krev vylil Tvůrce jeho,
když pod vysokou Vahou Ebro spěchá
4
a nónou žhne proud Gangu mohutného,
tak stálo slunce. S dnem už bylo amen,
když vyvstal anděl zjevu radostného
7
na samém kraji, venku mimo plamen.
Beati mundo corde slyším vzrušen
hlas živější než náš a stojím zmámen.
10
Potom: „Dál nelze, dokud, svaté duše,
vás nesžeh plamen; vejděte v tu chvíli,
ať z oné strany zpěv vám nezní hluše!“
…
19
Vůdcové ke mně stáli obráceni
a Vergilius řekl: „Můj synu, tady
být může trýzeň, smrti však tu není.
22
Jen vzpomeň, vzpomeň, jak nás svými zády
Geryon dolů snes, a teď, kdy Boha
jsme tady blíž, ty obáváš se zrady?
25
I kdybys tělem po staletí mnohá
byl vnořen v plamen, který plápolá tu,
vlas nespálila bz ti výheň strohá.
