OLYMPUS DIGITAL CAMERA
7 A pravda je, že stál jsem nad propastí
8 údolí toho, jež tak plno bolu,
9 že jako hrom jím znějí nářky strastí.
10 Když pak jsem pohled upřel ke dnu dolů,
11 tma byla tam a mlha bez rozhledu,
12 že tvary věcí splývaly v ní spolu.
13 „Do světa slepého tě nyní vedu,“
14 mi pravil básník celý zesinalý,
15 „ty kráčej za mnou, jak já půjdu vpředu.“
16 Když vidím, jak se jemu pohled kalí,
17 pravím: „Když tebe duch můj blednout vidí,
18 jak sám bych klidný zůstat moh’ já malý?“.
19 On na to zas: „To s úzkostí těch lidí
20 tam dole soucit je, co mě tak mění,
21 ne bázeň, za kterou se každý stydí.
22 Však pojďme už a nechme otálení!“
23 I vykročil a do prvého kruhu,
24 jenž spíná propast, veď mne bez prodlení.
