A jak před jitra vzchodem často skvěje
se krví Mars v par hustých mračné řase,
tak v západ, kde se povrch moře chvěje,
Se zjevilo (kéž uvidím je zase!)
tak prudké světlo, nad vodou se hnalo,
že s žádným letem ptáka nesrovná se.
Co zrak od něho jsem odvrátil málo,
bych vůdce svého ptal se polekaný,
zřel jsem je zas, jak víc a větší plálo.
U toho světla brzo s každé strany
cos bílého jsem viděl a zpod něho
tvar zjevoval se rovněž z běla tkaný.
Můj mistr neřek’ slova jediného,
však první běl jak zjevil se být křídly,
tu ihned poznav plavce nebeského
Křik’: „Na kolena! Co zde oči zhlídly,
jest Anděl Páně, sepni ruce svoje!
Jen také uzříš teď, již tady sídlí.
Viz, kterak pomáhá si bez nástroje,
bez vesla, nechce ani plachty jiné,
než v dálce mezi břehy křídla dvoje.
Viz, kterak obě výše k nebi šine,
jak pery věčnými vzduch kolem tepe,
jež nemění se, jak lidský vlas hyne.“ —
Ten pták nebeský jak se blížil, lépe
jsem plápolání jeho rozeznával,
ba nesneslo je oko skorem slepé.
I skloním je; on k břehu zatím plaval
s tak svižnou a tak lehkou lodí svojí,
že nebrázdila ani vody nával.
Nebeský plavec v zádi lodi stojí,
na čele jeho blaženost jsme zřeli
a víc než duchů sto se v člunu rojí.
