Tma pekel a noc světla oloupená,
kdy nebem hvězdná záře nezaplála,
a obloha kdy nejvíc zatažena,
V tak hustý závoj zrak můj sotva jala,
a nepříjemná byla mému citu,
jak dým, v němž krajina zde celá stála,
Zrak otevřít jsem nemoh’ světla svitu;
tož průvodce můj věrný, cesty znalý,
blíž kroče, rámě dal mi ve soucitu.
Jak slepec za svým vůdcem kráčí v dáli,
by nezabloudil, nenarazil čelem
na věci, jež by snadno smrt mu daly:
Tak já jsem kráčel v hustém vzduchu stmělém
